THAJSKO
To, že součástí poznávačky bylo také Thajsko, nás moc netěšilo. Původně jsme chtěli vidět Kambodžu, žádná CK ale námi požadované spojení krajin nenabízela. Na dovolenou obvykle nechodíme dvakrát do té samé země, protože je ještě hodně krajin, které chceme ještě vidět, nakonec jsme ale byli rádi. Aspoň tam jsme si totiž užili trochu civilizace J
Zážitky v kostce
Naše cesta začala na severu Thajska v Chiang Mai, kde jsme se setkali s naší průvodkyní a spolucestujícími. Ty tvořili dva národy: Češi a Blaváci, přičemž „ti druzí“ měli bohužel značnou převahu. V počtu osob i v množství nespokojených poznámek.
Chiang Mai je tradiční thajské město s množství chrámů a různých zajímavostí kolem - zahrada orchidejí, motýlů, tygrů, co vás jen napadne, k tomu krásné budhistické chrámy (Wat Chiang Man,.. ) vše skvělé a úžasné. Ovšem to nejlepší z celého Thajska byla pro mě návštěva campu slonů. Už jsem jich zažila několik, tento byl ale výjimečný tím, že se zde nedávno narodilo slůně. A byl to snad ten nejlepší, nejsrandovnější zážitek z celého Thajska, kde jsme celkem strávili pouhé 3 dny.
Zajímavosti
- Nejlepší jídlo, servis, služby, nejšťavnatější ovoce, nejuměvavejší lidé, nejhezčí ženy, nejlepší nákupy. To vše najdete z jihovýchodní Ásie právě v Thajsku, které je oproti okolním krajinám na nejvyšší úrovni ve všech oblastech. Stojí za návštěvu. A ne jen jednou!
- Konečně jsem absolovala pravou thajskou masáž. Rozhodla jsem se pro nohy. 90 minut za 150 Kč. Úžasné, skvělé, až na to, že jsem pak 3 dny nemohla skoro chodit…
- Statistická anomálie říká, že ve větší skupině lidí prokazatelně dochází k tomu, že se sejdou dva, kteří mají stejné datum narození. Tentokrát se to týkalo mě. Ve stejný den se bohužel narodila i ta nejnnepříjemnější osoba z celé skupiny (z BA). Co to asi znamená...?
LAOS
Málokdo ví, že následky války ve Vietnamu trpí nejvíce právě Laos (údajně v celé lidské historii nejvíce bombardovanou země světa). Americká letadla se totiž na své cestě z Vietnamu zpět na základny v Thajsku musela munice zbavit, takže ji prostě svrhla „cestou“ přímo na Laos, což bylo celkem více jak 2 miliony tun bomb. Velká část území Laosu je tak do dnešních dnů plná nevybuchlé munice. Každý rok je hlášeno více než 200 neštěstí. 50% obětí jsou děti. Navzdory pohnuté historii Laos USA miluje...
Zážitky v kostce
Dostat se z Thajska do komunistického Laosu není vůbec problém. Prostě přeplavete na člunu řeku, tvořící přírodní hranici, zaplatíte 30 dolarů za víza a za 5 minut, pokud zrovna není obědní pauza, jste v nové zemi. V hraničním městě Huay Xai jsme strávili jen jednu noc a další den už jsme pádili dál. S větrem o závod na rychlých člunech, které populární kniha Lonely Planet popisuje jako nebezpečné a radí radějí strávit cestu po řece Mekong do Luang Prabang na pomalém člunu jedoucím 2 dny. My jsme tuto cestu absolvovali za 7 hodin (s pauzou na oběd a s téměř 2 hodinovou opravou motoru člunu, který náš řidič rozebral do posledního šroubu a pak zas složil. Nabalení v několika vrstvách oblečení (rychlost 70 km/h dělá z 26 stupňů studený zážitek!), se špuntami v uších (motory běži na plné obrátky) a s přilbou na hlavě (spíše pro formalitu) jsme si užili okolní přírodu dosyta. Včetně zastávky v jeskyni Budhů Tham Ting.
Luang Prabang je hezké, ne moc velké město, kdysi hlavní, plné chrámů velmi podobných těm thajským a skvělého pouličního jídla. Včetně „západních“ buchet připomínajících šťavnatou bábovku v asi 14 různých příchutích-doporučuji banánovou! Také zde stojí za ochutnávku jídlo za 30 Kč, kdi si můžete naložit plný talíř čehokoliv.
Luang Prabang je hezké, ne moc velké město, kdysi hlavní, plné chrámů velmi podobných těm thajským a skvělého pouličního jídla. Včetně „západních“ buchet připomínajících šťavnatou bábovku v asi 14 různých příchutích-doporučuji banánovou! Také zde stojí za ochutnávku jídlo za 30 Kč, kdi si můžete naložit plný talíř čehokoliv.
Za vidění stojí národní muzeum (bývalý Královský Palác), křyšťálové vodopády Khuangxi, ve kterých se dá koupat, původní dřevěný chrám Wat Wisunalat, který pochází z roku 1513 a je to prý nejstarší kontinuálne fungující chrám ve městě.
Dalším zážitkem byl přesun z Luang Prabang do města Phonsavanh. Jede se totiž několik hodin po klikaté cestě bez toho, abyste někde viděli známky civilizace (pouze drobné domorodé vesnice, kde na dřevěných chýších spravidla nikdy nechybí obrovský satelit). 7-8 hodin jedete 150 zatáček do kopce (počítala jsem to!!!) a pak zas 150 dolů a tak pořád dokola. Příroda krásná, veškerou pozornost je ale člověk nucen věnovat stabilite a pevnému přidržování se. Po 20 letech jsem navíc byla nucena vzít si kinedril… :-(
Město Phonsavanh, kde pobývá hodně turistů, protože v jeho okolí je velmi zajímavá atrakce, vypadalo jako město duchů. Plné prachu a Číňanů. Navzdory atraktivitě místa, kde turisti, pokud chtěji vidět okolí, jednoduše MUSÍ zastavit či dokonce přenocovat, se jedná o velmi zanedbané městěčko, kde se člověk ztěží nají či něco koupí, byť jen vodu. V tom minimu obchodů je vše zaprášené od hlavní cesty a vypadaá to, jako by tam nikdo za posledních 20 let ani nebyl. Zde bohužel zjistíte, že Číňané jsou s prominutím prasata a jediné, co je zajímá, jsou telenovely. TV je u nich zapnutá od rána do večera. Přenocování v hotelu, který byl jen rok (!!)starý, byl náš nejhorší zážitek, co se ubytování týče. Vše plesnivé, zanedbané, špinavé… Podobně vypadaly jejich obchody a vůbec celé město, které tak trochu připomínalo divoký západ, až na to, že to je východ… Nicméně zastávka zde se vyplatila, protože nás zde čekala jedna velmi zajímavá atrakce, a to tzv. Planina (tajmených) džbánů, kterých je kolem města téměř 200, turistům spřístupněných je však jen 5-okolí ostatních totiž není dosud odminováno. Zajímavé je, že tyto platiny se nachází jen v severním Laosu. Jedná se o obrovské kamenné nádoby staré cca 2000 let, o kterých původu a účelu se nic neví. Na jednom místě je možné jich vidět třeba až 250, přičemž některé váží až tunu! Výšku mají různou, ale v průměru tak kolem jednoho metru, jsou duté a bez problémů by si do nich stoupnul člověk. Jsou zhotoveny z jednoho kusu kamene, který se však v okolí vůbec nevyskytuje! Existuje několik teorií, na co se džbány používaly, ale žádná nebyla archeologickými výzkumy podložená – mohly se prý používat jako urny (hřbitovy) nebo pro kvašení rýžového vína či jako sýpky na rýži. Ať je skutečnost jakákoli, návštěva tohoto mystického místa je rozhodně nezapomenutelným zážitkem. Obzvlášť po ránu, kdy se nad místem rozléhá „filmová“ mlha.
Dalším zážitkem byl přesun z Luang Prabang do města Phonsavanh. Jede se totiž několik hodin po klikaté cestě bez toho, abyste někde viděli známky civilizace (pouze drobné domorodé vesnice, kde na dřevěných chýších spravidla nikdy nechybí obrovský satelit). 7-8 hodin jedete 150 zatáček do kopce (počítala jsem to!!!) a pak zas 150 dolů a tak pořád dokola. Příroda krásná, veškerou pozornost je ale člověk nucen věnovat stabilite a pevnému přidržování se. Po 20 letech jsem navíc byla nucena vzít si kinedril… :-(
Město Phonsavanh, kde pobývá hodně turistů, protože v jeho okolí je velmi zajímavá atrakce, vypadalo jako město duchů. Plné prachu a Číňanů. Navzdory atraktivitě místa, kde turisti, pokud chtěji vidět okolí, jednoduše MUSÍ zastavit či dokonce přenocovat, se jedná o velmi zanedbané městěčko, kde se člověk ztěží nají či něco koupí, byť jen vodu. V tom minimu obchodů je vše zaprášené od hlavní cesty a vypadaá to, jako by tam nikdo za posledních 20 let ani nebyl. Zde bohužel zjistíte, že Číňané jsou s prominutím prasata a jediné, co je zajímá, jsou telenovely. TV je u nich zapnutá od rána do večera. Přenocování v hotelu, který byl jen rok (!!)starý, byl náš nejhorší zážitek, co se ubytování týče. Vše plesnivé, zanedbané, špinavé… Podobně vypadaly jejich obchody a vůbec celé město, které tak trochu připomínalo divoký západ, až na to, že to je východ… Nicméně zastávka zde se vyplatila, protože nás zde čekala jedna velmi zajímavá atrakce, a to tzv. Planina (tajmených) džbánů, kterých je kolem města téměř 200, turistům spřístupněných je však jen 5-okolí ostatních totiž není dosud odminováno. Zajímavé je, že tyto platiny se nachází jen v severním Laosu. Jedná se o obrovské kamenné nádoby staré cca 2000 let, o kterých původu a účelu se nic neví. Na jednom místě je možné jich vidět třeba až 250, přičemž některé váží až tunu! Výšku mají různou, ale v průměru tak kolem jednoho metru, jsou duté a bez problémů by si do nich stoupnul člověk. Jsou zhotoveny z jednoho kusu kamene, který se však v okolí vůbec nevyskytuje! Existuje několik teorií, na co se džbány používaly, ale žádná nebyla archeologickými výzkumy podložená – mohly se prý používat jako urny (hřbitovy) nebo pro kvašení rýžového vína či jako sýpky na rýži. Ať je skutečnost jakákoli, návštěva tohoto mystického místa je rozhodně nezapomenutelným zážitkem. Obzvlášť po ránu, kdy se nad místem rozléhá „filmová“ mlha.
Dál jsme jeli do Van Vieng. Je to městečko mezi skalami, které víceméně z malé domorodé vísky kdysi přeměnili mladí turisti (průměrný věk návštěvníků ve vesnici 20 let) na vyhlášené zábavné centrum. Město má jen spoustu hospod, restaurací, internet café a discoték. Celou noc bylo slyšet mohutne tuc-tuc z okolitých barů a diskoték, odrážející se od okolních skal. Neuvěřitelný rámus. Chudák příroda. Co jsem se dověděla až dodatečně, město je prý proslulé tím, že jsou zde k dostání různé marihuanové kulinářské speciality, které jsou k dostání téměř v každé restauraci. Zase mi něco uniklo… To jsme mohli Vánoce hezky oslavit…J
Nicméně my jsme toto místo využili na velmi příjemnou tůru. Osobně turistiku nesnáším(e). Zde to ale bylo trochu jiné, dokonce jsme nakonec byli ze skupiny právě ti, co toho nachodili nejvíce… Po dobrodružné, trochu klaustrofobické plavbe v obrovské nafukovací pneumatice po vodě v zalité jeskyni s nízkým stropem, kde se člověk musí přidržovat lan, aby ve tmě, s baterkou na čele z předminulého století, neuplaval někam do útrob jeskyně, nás čekala poetická procházka rýžovými políčky, přes skály a kopce, brodění se ve vodě do pasu útrobami jiné jeskyně, abychom na jejím konci vyšli v úplně jiném světě, přírodě, která chvíli připomínala panenskou džungli, chvíli kopce na Slovensku a pak i švýcarské „bio“ pastviny. V dálce chvíli bučely krávy, chvíli řvaly opice, chvíli jsme šli prudce do kopce, chvíli z kopce, chvíli jsme se kochali vodopádem, chvíli stromy banánovníku. Prostě dokonalá harmonie zdánlivě neslučitelných charakterů přírody, dokonalá podívaná a naštěstí i dokonalé počasí. A na závěr, zničení celodenním chozením po chodníčcích, skalách i v trávě vyšší než já, nás ještě čekalo prodění se asi 300 m širokou řekou, na boso po drobných kamenech, kdy člověk musí zvážit každý krok a každý pohyb a přitom nevnímat silný proud řeky (a nedívat se na ní), aby se mu nezatočila hlava a neskončil celý ve vodě i se vším příslušenstvím… Zvládli jsme to a večer se v jednom z místních podniků,ve kterých nechybí TV, kde neustále běží buď Přátelé nebo Simpsnovi, dali tradiční nudlovou polévku a ulehly na kutě, Vánoce-neVánoce…
Poslední zastávkou v Lasou bylo hlavní město Vientiane. Je to relativně moderní velkoměsto se spoustou tradičních i moderních (které vypadají jako stoleté) chrámů a dalších zajímavých památek z dob francouzské kolonizace, třeba Vítězný oblouk. A také jsme zde čirou náhodou narazili na Laosana, majitele obchodu s použitými knihami (prodej knih, které v Laosu zanechali turisté, je zde velmi běžný), který studoval v Bratislavě.
No a pak už tradáá, letadlem z hlavního letiště, které má „až“ 2 gaty, Vietnam Airlines, plným komárů, do Hanoie.
DALŠÍ ZÁŽITKY:
Vietnam
DALŠÍ ZÁŽITKY:
Vietnam