INDONÉSIE - úvod

Na našem cestovním plánu byla Indonésie už hodně dlouho, ale nějak na ní nikdy nedošlo. Částečně i proto, že v době, kdy obvykle cestujeme (začátkem roku) je zde období dešťů, což nás samozřejmě nelákalo. Ale jelikož Indonésie zůstávala už mezi posledními nenavštívenými zeměmi Asie, rozhodli jsme se to risknout. Vždyť už jsme zažili i horší počasí, a to v místech, kde pršet vůbec nemělo...

"A když už tam budeme, tak ji pořádně procestujeme", říkali jsme si. Ovšem po studiu podrobnějších info o zemi jsme zjistili, že tam vlastně vůbec nic zajímavého není!! Tedy kromě hlavního města Jakarty (nikterak zvláštního), několika stále aktivních sopek, oblasti Yogyakarty na ostrově Java a turisticky vyhlášeného ostrova Bali. Přesto jsme tam na pár týdnů vyrazili.

První dojem z Indonésie po týdnu stráveném v nejdokonalejší zemi světa, v Singapuru, byl samozřejmě šok. Na druhou stranu nic, co bychom ještě neviděli...

Země jako jsme předpokládali a jak samotný název napovídá, je něco mezi Asii a Indií, hodně nám připomínala Kambodžu. Přesto je INDN zase trochu jiná, než co jsme viděli. Je třeba mnohem čistější než Indie, chudá, lidi jsou tady ale velmi milí (asi nejmilejší z Asie kromě Thajců a Kambodžanů) a anglicky až tak moc neumí. Rozumí akorát „chicken“ (kuře) a perfektně ovládají 5 frází:

Hello!

How are you?

Whats your name?

Where are you from?

Can I take a picture with you?

Poslední fráze „mohu se s tebou vyfotit“ není ve světe úplně základem běžné konverzace. Navzdory turismu je zde ale bílých docela málo, a tak jsou vcelku raritou hlavně pro zdejší děti a mládež. A tak nás každý pořád zdravil a chtěl se s námi fotit – a to nejen s Tomášem, který je asi o 2 metry vyšší než zdejší obyvatelstvo, ale i se mnou. A tak jsme si zkusili, jaké to je být „slavným“ a naše fotky tak zřejmě budou kolovat po sociálních sítích celé země :-) Něco podobného jsme zažili pouze v Indii, ale zde to byl už docela extrém, obzvlášť když jsme narazili na školní výlet (asi tak 10 autobusů dětí), kdy už jsme opravdu museli před děckama prchat :-) Ovšem největším zážitkem pro nás samotné bylo, když nás o foto přišla požádat  rodina Papuánců! Tomu já říkám exotika!

Zdejší jídlo je hodně pálivé a ke všemu ještě přidávají malé čili papričky, kdyby vám to bylo málo... Výběr, chuť na vzhled ale nic moc a zajímavé bylo, že proti jiným zemím zde člověk všude dostává velmi malé porce. Tedy pro mě ideální, ale Tomáš si vždy musel objednat jídla dvě... Navíc masa vždy v porci bylo jen tak trochu, „aby se neřeklo“, na druhou stranu sehnat vegetariánské jídlo byl docela problém.

Další zdejší zajímavostí je "časový posun". Na rozdíl od Evropy, nebo aspoň od Španělska, zde totiž den začíná hodně brzy a brzy také končí. Už v 6 hodin ráno město ožívá a v 7 už je v plné polné. Po západu slunce, kolem 6 hodiny pak utichá a v 9 už je každý v posteli. To samozřejmě neplatí pro celou zemi, ale pro většinu. Vstává se a chodí spát se sluncem.

Co ale zřejme pro celou zemí platí je jakási celková zpomalenost (ještě větší než ve Španělsku). Někteří lidé vypadají jako zdrogovaní a jejich reakce jsou zřejmě pálením slunce značně zpomalené. Stejně tak je to s časem. Pokud někdo řekně, že něco bude za 20 minut, počítejte s tím, že to bude aspoň hodina... Zřejmě to bude zmíněnou spomaleností, anebo jejich neschopností odhadnout konkrétní časový úsek. Každopádně zde člověk musí mít v některých věcech hodně trpělivosti.

Typické pro Indonésii je batikované oblečení a obrazy. Jedná se o starou, vcelku složitou techniku barvení látky pomocí vosku, která může trvat i několik dní. Blbé je, že se většinou jedná o věci zbarvené do tradičních hnědých odstínů, které nevypadají ani hezky, ani moderně :-(

Na vlastní oči jsme viděli i tradiční tanec, který sice vypadal docela noblesně a má samozřejmě svou staletou historii i symbolický význam, ovšem působil jak ve 100x zpomaleném filmu! Tento „slow motion“ program nás po 10 minutách tak nudil, že jsme raději prchli o dům dál...