Vietnam

VIETNAM


Vietnamci, jak je známe z ČR, byste v jejich zemi marně hledali. Jsou pravým opakem lidí žijících v Čechách a dokáží pěkně znechutit celý pobyt v jejich zemi. Není divu, že se Vietnam drží na špici krajin, kam se turisté nejméně vracejí…

Zážitky v(e velké) kostce
Už první setkání s Vietnamem nebylo příliš příjemné. Počasí nic moc, teploty hluboko pod 20 stupňů, mrholení. Podobně to bylo během celého našeho pobytu, což je možná jeden z důvodů, proč na nás Vietnam nepůsobil příliš vlídně. Co mě v této krajině velmi zaujalo už na první pohled, byla architektura. Ne příliš asijská, značně ovlivněna dobou francouzské kolonizace a cenami pozemků (viz Zajímavosti). Hanoi samotná nic moc. Malé staré centrum s jezerem Hoan Kiem, uprostřed kterého se nachází chrám Ngoc Son obkolesuje spleť uliček plná krámků s typickým vietnamských zbožím, restaurací a hotelů. A pak je tu krásná čistá francouzská čtvrť s divadlem, která svou architekturou připomíná civilizovanou Evropu. Ze starých památek je zde akorát Chrám písemnictví, ukázka pravé vietnamské architektury. Komplex tvoří 5 oddělených nádvoří a součástí je také 82 vztyčených kamenných stél, které jsou považovány za nejcennější majetek chrámu. 
 

Velmi zajímavé je tradiční divadlo vodních loutek. I když ho navštěvují zejména turisté, celý děj kolem výjevů z venkovského života a vietnamských pověstí je ve vietnamštině, takže člověk nerozumí ani slovo. Prostě kouká a kochá se bez toho, aby věděl, vocogou… Zajímavé je ale jeviště - velké vodní akvárium se zakalenou vodou (aby nebylo mechanismus ovládající loutky), kde hraje 11 loutkoherců, kteří stojí za bambusovou zástěnou a pohybují loutkami. Vše doprovází hudba produkovaná živou kapelou, která k hraní používá tradiční nástroje. Program je dlouhý asi 40 minut a vstupné vyjde na  20-40 Kč.

No a pak je tady kromě pár chrámů (nezvykle málo) slavné Ho Či Minovo mauzoleum
, kde je po vzoru Lenina uložen k odpočinku ve skleněném sarkofágu bývalý vůdce země. Byl to zážitek. Do arálu nesmíte nést žádné zavazadlo, kabelku, žádný foťák či kameru. Nesmíte se smát, mluvit, nesmíte běhat ani brzdit frontu lidí. Nesmíte mít ruce v kapse, musíte být slušně oblečení. Než se přes frontu lidí dostanete kam máte, hraje všude budovatelská hudba a na obrazovkách pouštějí záznam z nějakých komunistických oslav. Prostě fascinující a strašidelné zároveň. Před mauzoleem bývá téměř vždy dlouhá, několik set metrů vinoucí se fronta. Vstup je zdarma. Kupodivu se postupuje celkem rychle vpřed. Budova je celá mramorová, studená a komunistická a samotný „artefakt“ nic moc, ale celá ta atmosféra, to je něco…




Samozřejmě jsme si užili i typickou turistickou prohlídku města, včetně zastávky v měgadílně produkující mramorové sochy a lakované obrazy, místního muzea (etnologické, kde najdete artefakty různých zdejších kmenů, zajímavá ale byla pouze venkovní expozice, kde můžete vidět různé příbytky v životní velikosti, včetně interiéru) a „bohatého vietnamského oběda“. Ten jsme si "užili" ve velké 5patrové budovy určené čistě pro turisty-rádoby luxusní oběd doprovázený krátkým programem tradiční hudby. Oběd tvořilo několik chodů, ale ve skutečsnosti se nikdo ani nenajedl, ani si nepochutnal… Proste tradiční turistický ofajč zařízený našim místním průvodcem. Jmenoval se Dong. Což je název místní měny. A to vše vysvětluje… Dong je bývalý učitel, který má za manželku právničku. Ta údajně vydělává 10 tisíc dolarů měsíčně. A zřejmě proto, aby se jí Dong vyrovnal, je mužem 1000 povolání. Kromě průvodce je také umělec –malíř (velmi zdařilý!), a když budete chtít, tak může být i směnárna, dopravce, prodavač, tlumočník, zpěvák…Prostě je to vietnamský kšeftař jak se patří. Nic není problém a vše dokáže v mžiku zařídit. Za 7 dolarů. Jeho oblíbená taxa. Jak ale vypadá třeba snídaně za 7 dolarů snad ani nemusím vysvětlovat. Skutečná hodnota v ČR 60 Kč. Ve Vietnamu 20 Kč… 

Ceny pro domácí a turisty se prostě ve Vietnamu značně liší. Třeba růže na květinovém trhu stojí 1 Kč (!!!), ale protože nemáte šikmé oči, zaplatíte 5. A tak je to se vším a všude. Vím, že podobně to bylo po revoluci i v Praze, ale ve Vietnamu je to opravdu extrém. Problém není to, že vás jako turistu všude považují za chodící peněženku. Problém je v tom, jak ty peníze od vás mámí. Jsme již zvyklí na různé přístupy, v některých krajinách s tím člověk počítá (Egypt), v některých to chápe (Kuba), ale když se po Thajsku a Laosu dostanete do Vietnamu, nestačíte se divit… Je značný rozdíl, když vás někdo „okrádá“ s úsměvem na rtech a když to dělá zcela okatě a heslo „jsi turista, tak plať!“ bere jako samozřejmost. BEZ úsměvu na rtech… Snaží se vás prostě vyždímat, co to jde a nezáleží jim na to, zda se ještě do krajiny vrátíte (na rozdíl třeba od Thajců). A tento fakt jsem bohužel nezaznamenala jen já sama, ale všichni, kteří již Vietnam navštívili. Žádný z nich už se nechystá tuto krajinu navštívit znovu…


Vrcholem vietnamské vyčůranosti ovšem byla návštěva jedné výrobny kávy. Původně nám Dong sliboval ochutnávku vzácné cibetkové kávy. Nakonec se z toho ale vyklubala úplně obyčejná vietnamská káva mnoha chutí. Způsob, jakým ji ale turistům nabízeli, byl vrcholem všech komerčních akcí a turistických prodejních exkurzí jaké jsme kdy zažili…
Po vstupu do moderní velké budovy uprostřed ničeho, kam cestovní kanceláře vozí turisty na tuny jen proto, aby tam mohli utratit své peníze, dostanete vstupenku, která je zároveň slevovým kuponem na kávu (haha!). V prvním oddělení vás provedou historií kávy, v dalším dostanete místní výrobek ochutnat, a to hned v několika příchutích, jako je kokos či karamel, samozřejme i s výkladem tradičně oblečené a dokonale poučené vietnamské prodavačky, která ví, jak na vás: „Normální cena kávy je X, práve dnes ale máme speciální nabídku za Y! Když si navíc koupíte balení 4 káv, dostanete slevu (směšných) 5%!“. Samotná káva, jakože nekafuju, nebyla špatná. Protože to prostě nebyla normální káva, ale sladký nápoj, který značně připomínal levné aromatické, ochucené nescafe z Polska… Zde ale jedno balení stálo cca 150 Kč!
Ovšem teprve po ochutnávce začalo pravé vymývání mozků! Dostali jsme se totiž do dalšího oddělení, ve kterém byly kromě káv také různé pochutiny, sušenky a bombóny, vše v exotických příchutích kokosu, manga či jiného ovoce. Fintou ovšem bylo, že toto oddělení mělo klikaté cestičky a lá bludiště, takže nebylo úniku a celý komerční útok jste jednoduše museli projít (ideálně v poklusu se zavřenýma očima…)! Každých 10 metrů stála usměvavá Vietnamka s miskou dobrot na ochutnání, každých 20 metrů pak další se speciálním balením daného produktu za speciální cenu… Když se člověk konečně probojoval ven, byl jak zhypnotizovaný a měl sto chutí Donga uškrtit…. Toto byl příklad vrcholu vietnamské rafinovanosti v oblbování a okrádání turistů jaký jsme v krajině zažili. S trochu modifikovanou a jemnější se ovšem člověk potkává po celé krajině denně… 

Ale zpátky k výletům. Kromě Hanoie stojí za návštěvu magický záliv Halong Bay, vzdálený od města asi 3,5 hodiny cesty busem. Magický ovšem je pouze tehdy, když je hezky. Jinak nic moc L Plavba mezi ostrůvky, když venku fučí a není nic vidět nás samozřejmě moc nenadchla. Zajímavé ale bylo strávit na lodi noc v celku luxusní kajutě, i když jídlo žádná sláva. Pro chlapi a vegetariány radím vzít si vlastní zásoby. Samozřejmě i zde se projeví vietnamská nenažranost, když po vás chtějí za flašku vína od 20 dolarů výše (v obchodě asi 3), stejně jako za suvenýry, které na každém z ostrůvku můžete koupit za pár korun, stojí na lodí mnohem víc a samozřejmě v dolarech. Např. perlový náhrdelník na ostrově za 90 Kč, na lodi za 40 dolarů… A nesleví a nesleví, i když ví, že si ho můžete koupit za zlomek ceny mimo lodˇ. Však on se nějaký trouba najde a to jim rozhodně stojí za to...
Zajímavé bylo vidět na jednom z ostrovů obrovskou jeskyni, již vyschlou, která se zřejmě brzy rozpadne. Tak rozsáhlou jeskyni jsem osobně ještě neviděla. A pozitivní bylo, že tam nebyla ani zima.


Směrem na sever od Hanoie leží „slavná“ Sapa, v 30. letech francouzská luxusní zotavovna, dnes turistické epicentrum a pro domácí výnosná ždímačka na peníze… Časy dávné slávy jsou tatam, takže kromě lidí z místních kmenů a trochu přírody kolem zde nic nenajdete.
Z Hanoie jsme jeli do města Lao Cai nočním vlakem s lokomotivou z ČKD Praha :-). Zatímco na lístku bylo napsané, že máme kupé DELUXE, ve skutečnosti se samozřejmě jednalo o zcela obyčejný spací vůz s pidi lehátky stavěnými pro Vietnamce, kde navíc nešla vypnout klimatizace (venku 15 stupňů…). Asi v 5 hodin ráno nás rozlámané vzbudil vlakový rozhlas a poté už hurá minibusem po klikaté horské silnici do Sapa, kde jsme se akoratá opláchli a už jsme vyráželi na obávaný 3denní trek. Venku už byla pro tuto horskou oblast příznačná mlha – člověk zde má 48% šanci, že okolní kopce a nejvyšší horu Fansipan vůbec neuvidí.  Naštěstí za pak trochu vyčasilo, takže jsme viděli aspoň něco. Především drobné ženy z tradičního vietnamského kmene Hmong, které se na naši skupinu nalepili hned při výlezu z hotelu. Svou taktiku mají vymakanou - na každého člena skupiny se nalepila jedna a nehnula se od něj ani na krok. Jejich cíl: vydělat si. 


Pro domorodce je člověk chtě nechtě chodící peněženka, která do Vietnamu nepřijela za jiným účelem než utrácet peníze a to tak často jak to jen půjde. Bohužel, toto neplatí pouze pro domorodé kmeny, ale pro všechny Vietnamce, kteří vám svým přístupem dokáží pobyt ve své krajině velmi znepříjemnit. Na chodící peněženky Hmongské ženy aplikují sjednocenou anglickou frazeologii, která má navodit přátelskou atmosféru, ve skutečnosti jde ale jen o jedno-obrat vás o peníze. Příklad typické konverzace s turistou:
Hello = Slouží k navázání kontaktu
How are you = Doplňuje pozdrav
Whats your name? = Jméno peněženky není moc podstatné, podstatnější je obsah.
Where you from? = Jakým rozpočtem cca disponujete. Řeknete-li Švýcarsko, jste jasní, řeknete-li USA, je to stejné. Když řeknete, že jste z Čech, s úsměvem odkývnou, i když nemají ponětí, o čem to mluvíte. Dle oděvu a vzhledu ale spadáte do skupiny "západní turista", a proto máte automaticky určitě hodně peněz.

Po dvou hodinách snažení se je ignorovat jsme zjistili, že to nemá cenu. Místní ženy jsou úžasně vytrvalé a schopné vás následovat třeba i dva dny. Proto jsme se rozhodli, že jelikož jim stejně člověk neuteče, aspoň se od nich může dovědět něco zajímavé. Třeba, že anglicky se naučili pouze neustálým kontaktem s turisty, že zatímco ženy chodí za turistama i s miminy, muži doma „hlídají dobytek“. Vdávají se v 16-17 letech a pokud do 2 let neporodí potomka, muž si může pořídit novou, druhou manželku. Děti chodí povinně do školy (pokud zrovna nepracují na rýžovém poli), které jsou v tomto kraji zcela nové, moderní, většinou postavené Unicef nebo nějakou podobnou oragnizací, a ženy už ve 25 vypadají skoro na 40. Všechny mají neuvěřitelně dlouhé vlasy, které si obtáčí kolem hlavy a na temeni připínají hřebeny. Při takto zajímavé konverzaci vám cesta krajinou, kde se střídají rýžová pole s kopci posetými tradičními dřevěnými příbytky lidí kmene Hmong, ujde raz-dva. Při náročnějším terénu vám drobné Hmongky obuté do žabek nebo gumených nazouvacích papučích dokonce pomohou. Samozřejmě ne zadarmo. Jakmile jsme zastavili na obědovou pauzu, už to začalo. Každá „zajala“ svého turistu a už to jelo: vyšívané tašky, hliníková bižu, šátky, pohlednice… Spousta zbytečností, které by člověk nebral ani jako suvenýr zadarmo. Každý si koupil nějakou předraženou drobnost, „jen aby byl pokoj“, tam to ovšem neskončilo. „Naše“ Hmongky nám pak už daly pokoj, cestou dál se ale na nás neustále lepily další a další a nenechaly se jen tak odbít. Když řeknete, že už jste něco koupili, odpoví, že od ní ještě ne… Přitom nabízí úplně to samé zboží, co všechny ostatní!! A tak to jde neustále dokola, až dokud se nedostanete zpátky do hotelu. Když domorodci poznají, že už jste ve městě 2-3 den, dají vám už pokoj. Jsou roztomilí, ale je jich moc. A jsou všude. A navýsost nepříjemné je, když pak ve městě zjistíte, že to, co jste pořídíli jako "tradiční rukodělnou práci" daného kmene od Hmonky na tůře, tyto ženy ve skutečnosti nakupují za zlomek vám předložené ceny (která je i po usmlouvání nehorázná!) na trhu či ve velkoskladu v Sapa. Většinou se jedná o čínské zboží, málokdy jsou to skutečně handmade výrobky. A to dokáže nesmírně naštvat :-( Chcete-li si koupit plechový náramek z Číny za 100 Kč, víte kam jít...



Nicméně, nás ještě čekali 2 dny „na bojišti“. Avizované spaní u domorodců na zemi na rohoži nakonec nebylo tak špatné. Nově postavený dřevěný hostel, kterých cestou potkáte spoustu, byl vybaven obrovskými tlustými matracemi a hřejivými dekami. Spolu s našimi spacáky to nakonec bylo OK. K mání bylo i moderní WC a sprcha! Místní jídlo také nebylo špatné, takže to, čeho jsme se báli nejvíc, bylo milým překvapením. Ráno mě vzbudila vůně/smrad rozloženého ohniště (přes škáru jsem z patra viděla přímo do kuchyně), kde se potomek rodiny chystal do školy. A pak paní domácí začala pro naši 15ti člennou skupinu dělat palačinky… Během hodiny jich na jedné plotýnce elektrického sporáku udělala snad tunu!! Byly z rýžové mouky a nechutnaly zrovna delikatesně, ale za daných podmínek to byl hotový luxus!
Po několika desítkách km v nohách jsme si po návratu do Sapa dopřáli trochu luxusu v podobě apartmá v 4* hotelu s vířivkou za 35 dolarů (na vlastní náklady – nabídku CK, která byla až na výjimky vcelku slušná, 2-3* hoteli, viz fotky, jsme tentokrát odmítli…). Navzdory vyhřívanému lůžku a malému přítopnému tělesu (obojí Made in China) jsme stejně nepříjemně mrzli. A také teplou vodu ve vířivce jsme si rozhodně neužili, protože netekla L. Silvestra jsme strávili tradičně-spaním. I když se domácí snaží přízpůsobit se zvykům turistů, bujaré oslavy ani ohňostroj se nekonali, takže jsme se bez rušení v klidu vyspali...

Po návratu do Hanoie jsme si dopřáli další kapku luxusu, a to v podobě jídla evropského stylu v restauracích doporučovaných v Lonely Planet. Jídlo bylo skvělé, obsluha též, ceny trochu vyšší, ale naše touha po civilizaci se naplnila. A pak už přišel čas návratu domů. Nutno říct, že když jsme se jako jediní odpojovali od naší skupiny, všichni nám záviděli. A my jsme se skutečně už těšili domů… Navzdory našemu ne velkému nadšení z celého Vietnamu však na Ásii rozhodně nezanevřeme. Jenom už víme, kam a s kým nejezdit.

Zajímavosti
- Zjistili jsme, že na rozdíl od Evropy, v Ásii čím člověk jede dál na východ, tím jsou lidi méně příjemní a ženy méně hezké.
- V celé severní Ásii bylo k vidění jaro ve své prapodstatné podobě – všude kachničky, kuřátka, prasátka, štěnátka, slůňátka,… Malé mimina ale jen výjimečně.
- Díky místní měně jsme si aspoň na chvíli vyzkoušeli, jake to je, držet v ruce milion…
- Obvyklé jsou po městech sympatické značky „zákaz kouření“.
- Na rozdíl od všech navštívených asijských zemí ve Vietnamu jsme se neodvážili jíst na ulici. Tak nějak je tam všechno méně atraktivní, méně hygienické a méně důveryhodné…
- Koupit na ulici čerstvé ovoce jako v Thajsku (méně v Laosu) není možné, a to nám značně chybělo.
Vietnamci s oblibou používají výrazy jako „luxury“, „deluxe“ apod., o jeho významu evidentně ale nic neví, protože s luxusem mívá takto označená věc/hotel/restaurace obvykle jen pramálo společné…
Budete-li se chtít ve Vietnamu zahřát čajem, máte 2 možnosti – černý Lipton (na menu je pouze tento název, žádný „čaj“ tam nenajdete), pramálo vylouhovaný (anebo již po 4..), bez jakýchkoliv ochucovadel, anebo domácí vietnamský čaj, což je světle žlutá pofiderní tekutina nevalné chuti. Už po prvním ochutnání zjistíte, že to ohřátí skutečně nestojí za to…
- Podobně jako v Laose zdejší lid žije karaoke. Bary tohoto typúu vidíte na každém rohu.
- Kvůli smogu se v Hanoi běžně nosí roušky. Zejména lid na motorkách. Za cca 15 Kč si můžete vybrat jakýkoliv dezén chcete.
- Proč jsou domy ve Vietnamu tak úzké? Protože půda patří státu a pronajímá se. 1m2 přitom může stát třeba v hanoi 10-50 tisíc dolarů (ta u cesty). Platí se ale jen za půdu zastavěnou. Takže když postavíte dům na malém základu, můžete ho vyhnat třeba do 10 pater a za to už nic neplatíte. Stejně tak klesá hodnota půdy dál od cesty. Takže jsou všude k vidění úzké, dozadu protáhlé domy s několika patry.
- Ve Vietnamu se nazoreniny neslaví, proto ani mnoho lidí neví, kdy se narodili. Hojně se slaví výročí úmrtí. V pohřbívání mají také svérázné zvyky. 3 roky po smrti se mrtvý vyhrabe a položí do nové rakve. Hrobky obložené „koupelnovými“ obkladačkami obvykle najdete na okraji pole dané rodiny.
- Na svatbu se zve každý. Obvykle je to minimálně 100 lidí, běžné jsou ale i svatby s 2000 hosty. Každý člověk totiž jako dar přináší peníze, takže za hostinu (kde obvykle bývá to nejhorší -nejlevnější jídlo), si sám zaplatí. Někdy třeba i milion. Záleží od bohatství rodiny. Rozvodovost stoupá, nyní je cca 24 %. Tamní ženy už totiž nebaví být jen kuchařkou a uklízečkou.