Sarawak
Budete-li chtít nahlédnout do kuchyně hlavního města Kuching, v jižní malajské části Sarawak na Borneu, poletíte z Kuala Lumpur něco přes hodinu. Celá oblast je vlivem obyvatelstva velmi čínská, což se projevuje jak na kuchyni, tak na domech, převaze čínských chrámů i obchodů. Třeba veškerá starší nákupní centra zde jsou jedna velká čínská tržnice – všechny obchody i zboží jsou čínské, nevalné kvality, ceny jsou ale mnohem vyšší než v KL. Také se zde člověk už o něco hůře domluví anglicky.
Samotné město zvané též Kočičí (žádnou kočku jsme zde neviděli, jen samé psy!) toho moc k vidění nenabízí. Architektonicky nejzajímavější budova je paradoxně nově postavený parlament (viz foto níže), na který se ovšem místní dívají s despektem, jak z politických důvodů (politici je všude stejní!), tak proto, že stavba stála nemalé peníze a navíc je postavená v místě bývalé orchidejové zahrady, která tím pádem musela být zničena.
Na Borneu je zajímavá především příroda, národní parky a fakt, že jsou zde k vidění volně žijící orangutany (jedno z dvou míst na zemi). A to jsme si nemohli nechat ujít. Byli jsme varováni, že šance vidět je je dost malá, a to ze dvou důvodů: je monzunové období (opice v dešti nevylezou) a také doba sběru ovoce. To znamená, že se dokáží nakrmit sami a na ovoce od rangerů, kteří je normálně 2x denně krmí, nejsou moc zvědavé. Překvapivě jsme měli štěstí a v to ráno nepršelo. Šance vidět orangutany tedy byla 50-50. Bohužel, na jídlo ani na turisty opice zvědavé nebyly. Nakonec jsme ale měli štěstí - objevila se opičí matka (nejstarší z 26 polodivokých orangutanů) i s mládětem. Mohli jsme si krky vykroutit, jak vysoko na stromě seděli, ale viděli jsme, zažili jsme a dokonce máme i foto (viz níže)! Mise splněná! :-)
Na Borneu se mluví téměř 50 dialekty. Pokud zde tedy někdo mluví 6 jazyky, není to žádná sláva :-) Stále zde žije 27 domorodých kmenů, z toho 25 hrdlořezů. Poslední hlava napíchnutá na kůlu zde byla náhodně spatřena před 4 lety. Navštívit všechny kmeny (údajně vcelku mírumilovné) by trvalo několik týdnů. Vše v jednom je možné vidět při návštěvě zdejší domorodé vesnice/skanzenu. Je to sice jen atrakce pro turisty, ale vcelku uspokojivá. Najdete zde „modely“ několika typů tradičních obydlí v životní velikosti i se zařízením, několik sušených hlav nepřítele, hudební či tetovací nástroje, oděvy apod., v některých stanovištích vám zatancují, v jiných si můžete vyzkoušet třeba tradiční foukací zbraně. Na závěr celé prohlídky je velké vystoupení různých domorodých tanců a hudby.
Tip: Nejlepší a nejlevnější jídlo ve městě najdete v TopSpot v centru. Nenechte se zmást garážovým vzhledem budovy a vyvezte se výtahem až na střechu do 6. patra. Tam najdete několik místních seafood restaurací za skvělé ceny (krevety a langusty pro 2 za 600 Kč - v ČR stojí pár tisíc).
Sabah
Severní část malajského Bornea nabízí především přírodu a opět přírodu. A také Sandokana! Ano, právě zde „působil“ hlavní hrdina stejnojmenného seriálu, malajský tygr. Údajně v 19. století zde skutečně pirát podobného jména žil. Rozhodně zde ale není tak slavný, jako kdysi u nás.
Hlavní město Kota Kinabalu s půl milionem obyvatel je o něco rozvinutější než Kuching, k vidění je zde ale jen jeden čínský chrám. Jinak město tvoří hlavně restaurace a obchody – obojí v čínském provedení. Navíc nám to tady krutě připomínalo Portugalsko – mizerné služby za nehorázné ceny.
Za vidění tedy opět stojí jen příroda, zejména nejvyšší hora vysoká přes 4000 m, kam se pořádají 2denní výstupy a jednou za rok také závody, kdo horu vyšlape nejdříve. Dosavadní rekord drží překvapivě Španěl (!), který tam i zpět „vyběhl“ za pouhé 2 hodiny a 37 minut!! (na druhém místě byl Ital a na třetím opět Španěl – kdo to furt mluví o línosti jižanech?!?)
Co nás zklamalo, byla slibovaná tůra deštným pralesem. Zase se z toho vyklubal tradiční turistický ofajč! Byla to obyčejná 40 minutová procházka lesem, nebo spíše parkem, prostě nuda... Navíc, ve zdejších lesech už není skoro žádné zvíře, všechny prchly na druhou stranu ostrova, kde ještě není tolik lidí... Rovněž jsme minuli rafflesii, největší květ světa vážící až 10 kg, který roste 15 měsíců a kvete pouhých 7 dní. V průměrů může mít přes metr a vypadá jak obrovská červená masožravka.
Pod horou se nachází horké prameny, kam se lidé chodí veřejně koupat. Jsou to hnusné vydlážděné kádě uprostřed přírody, kde (se) lidé močí v plavkách místního stylu, což jsou kraťasy a trička (nevím proč, zdejší lid a Číňané (což je v podstatě to samé...) jsem v normálních plavkách asi ani neviděla, a to ani v hotelových bazénech! Je to skutečně bléééé). Takže lidé se v kádích koupou oblečení, což není moc hezký obrázek, takže jsme s díky cachtání v léčivých pramenech odmítli. Navíc v tom horku ještě lézt do horké vody?!?
Hned nad prameny je další místní atrakce, a to závěsné lanové mosty aneb „vysuté hrazdy“, které se nachází v korunách stromů, ve výšce asi 15 m. Vstup na ně stojí 30 Kč, ovšem za focení zaplatíte dalších 30. Trochu nepohodlný je fakt, že nejdříve musíte asi půl kilometru šlapat do kopce, kde mostíky jsou, a po jejich projití zas šlapat stejnou dálku dolů z kopce v šíleném vedru. Samotné mosty ale stojí za to. Konečně trochu adrenalinu, zážitek našeho gusta! Mosty jsou široké asi 20 cm, připevněné mezi stromy na lanech. Slabší povahy se nesmí koukat dolů, silnější (já!) by ty mosty nejradši pořádně rozkývali!:-) Celkem trasu tvoří 5 mostů – spojů mezi stromy, každý dlouhý asi 60 m. Na jednom mostě může být najednou max. 6 osob (asijských, takže 4 Evropani). Kdyby se nemuselo zase šlapat dolů a nahoru, tak bychom si to jistě zopakovali!
Sultanát Brunej
Pidi zemička (o něco větší než Vatikán a počtem obyvatel jako Brno) zastrčená na Borneu mezi jižní a severní Malajsii nemá daňový systém a navíc má nulový státní dluh. Památník na oslavu barelu ropy s číslem miliarda mluví za vše. A také 290 mercedesů v garáží zdejšího vládce, jednoho z nejbohatších mužů světa se jménem z 31 slov, který vlastní celou Brunej (a největší sbírku Rolls Royců). Rád vám zde prodá pozemek, po 70. letech mu ale připadne zpět. Tomu říkám byznys!
Hlavní město Bandar Seri Bagawan (pracovní název Baraban) je některými označována jako metropole nudy, po nezajímavém, ušmudlaném Kota Kinabalu ale mile překvapilo svou moderností, čistotou a zelení. A také tím, že zde jezdí málo aut a na ulici nepotkáte skoro žádné lidi. Velmi zvláštní země. Muslimská, takže zábava zde veškerá žádná. Stejně jako minimum restaurací. Mají zde pouze jedno kino, 2 poloprázdné nákupní centra a 80 % lesů. Vše zajímavé jsem stihli vidět během 3 hodin (včetně oběda), přesto jsme městem byli fascinování.
Kromě mešity Omara Aliho, největší v Asii (viz foto výše), sultánova paláce, který je největší na světě (3x tak velký jako Buckinghamský) a zábavného parku, kam nikdo nechodí, je zde k vidění ještě úžasná vodní vesnice alias Asijské Benátky - město na vodě, kde žije v domech na kůlech až 30 tisíc obyvatel. Domy jsou propojené lávkami, funguje zde elektřina i voda, vodní město má vlastní školy, hasiče, nemocnici i policii. Místní vodní taxi, které je vděčné za každého zbloudilého turistu, vás ochotně zaveze také na prohlídku volně žijících „ošklivých“ opic s červeným bambulovým nosem. Jsou velmi plaché a vážně srandovní. Měli jsme štěstí a viděli jich asi 10, než zmizeli v korunách stromů.
Pokud budete mít někdy cestu kolem, stavte se. Obzvlášť, pokud máte rádi japonskou kuchyni. Brunej je možná trochu nudná, mají zde ale tu nejlepší japonskou restauraci na světě! Zajímavé je, že ji vlastní (jak jinak) Číňan.
Žádné komentáře:
Okomentovat