Co se života na lodi týče, bojujeme. S důchodci, kteří
nikdy nespí. Což znamená, že jsou VŠUDE. Pořád. 24 hodin denně. V bufetu,
u informační přepážky, ve fitku, na tanečním parketu, ve vířivce, ... A jelikož
jsou to moderní důchodci, většině nechybí iphone, ipad, či jiná moderní
technika, takže jsou také důvodem přetížení zdejší už beztak slabé internetové
sítě.
Co se mladých týče, narazili jsme zatím asi na 4 páry (ty
s dětmi nepočítám). Avšak opět, jedná se o trochu podivná individua, která
nejeví chuť seznámit se či spojit síly proti současné přesile staršiny...
Také se začínáme cítit diskriminování. Nejen věkem, protože
vše je zde přizpůsobeno důchodcům (např. silně amatérský hlavní večerní program
i většina barových hudebníků v čele s duem Renata a Marek, kteří svým
vzhledem i hudební candrbálovou úrovní, jakou nenajdete ani na vesnické
tancovačce v třetí cenové, dělají zdejší české menšině pěknou ostudu. No
ale hlavně, že důchodci se baví, že ano...) a jejich znalostní úrovni
(zúčastnili jsme se 3 soutěží z oblasti filmu, ovšem ani takový profík
jako Tomáš neměl šanci, protože všechny otázky byly o filmech do roku 1800...
Vyhrál však aspoň jednu soutěž, kde byly (asi omylem) ukázky filmové hudby
včetně novějšího Armagedonu či Moulin Rouge.)
Trochu diskriminaci pociťujeme i v jazykové oblasti,
jelikož asi 70 % hostů mluví německy (Němci, Rakušané, Švýcaři), zbytek italsky
nebo francouzsky a angličtina je zde překvapivě ten nejméně používaný jazyk.
Což je třeba problém při konverzaci u jídla, protože málokdy máme štěstí na
lidi mluvící anglicky, ale i při objednávání výletů, kterých v AJ moc není
anebo jsou hned rozebrané. A ve zdejší knihovně je police z anglickými
knihami také nejmenší. Tak nevím, AJ asi není tak úplně světový jazyk, ale co
zase čekat od důchodců z DDR...
Momentálně zdoláváme Atlantik, a to celých 5 dní (průměrná
rychlost plavby je 50 km/hod). Což znamená větší vlny, potácení se
v úzkých chodbách od stěny ke stěně jako bych v sobě měla 5 promile
(další stádium je už zřejmě mořská nemoc...), a také časový posun. Každý den -1
hodina. Což je samozřejmě lepší, než 7 hodin najednou, ale stejně to
pociťujeme. Třeba tak, že jsem dnes byla vzhůru už v 6 hodin ráno, což se
mi už pěkně dlouho nestalo! Včera jsme navíc museli zachraňovat nějakou
portugalskou loď ztracenou v oceánu (a prý jsou Portugalci nejlepší
námořníci, haha), jelikož jsme byli nejblíže projíždějící loď. Tedy 400 km
vzdálená... Což bohužel znamenalo celodenní zdržení, které pravděpodobně vyústí
do vynechání jednoho z karibských ostrovů. Stěžovat si u portugalské vlády
či chtít po ní úhradu za ušlý zisk, v tomto případě celý ostrov, kam se už
v životě nejspíš nikdy nepodíváme, asi nemá smysl... Samozřejmě mě těší,
že jsme zachránili 8 lidských životů amatérů z malé plachetnice (zřejmě si
vyrazili z Kapverdských ostrovů příliš daleko), ale zároveň jsem nesmírně
vytočená... Oficiálně nám nebylo zatím nic oznámeno, ovšem o 1 den navíc na
moři to 100 % jistí...
Pozitivní je, že se konečně začíná oteplovat. I když je
fakt, že se zvyšující se teplotou venku klesá teplota uvnitř lodě (nesnáším
klimatizaci!), a tak zatím marně čekám na to, kdy budu konečně moci odložit
svůj jediný (špinavý) svetr a obléknout si nějaké čisté tričko či šaty...
Ale jinak je nám skvěle. Po příchodu do kajuty na nás čekala
flaška šampaňského, kterou jsme darovali našemu „sluhovi“ Komangovi
z Filipín, který nás od té doby neustále zdraví s úsměvem od ucha
k uchu (asi pozůstatky alkoholu v krvi), a také čerstvé ovoce a
jahody v čokoládě. Nyní máme každý den na pokoji „pouze“ čerstvé ovoce,
které ale opravdu nemáme kdy jíst. Z časových důvodů a také proto, že jsme
neustále přecpaní dobrotami z jídelny. Což mi připomíná, že musím vyrazit
na snídani, než mi důchodci sní mé oblíbené palačinky...
Žádné komentáře:
Okomentovat