Myanmar

V Barmě (od roku 1989 přejmenovaná na Myanmar), která v 50. letech patřila k jedné z nejbohatších zemí Asie, jsme byli už vloni a byla to láska na první pohled! Proto jsme se rozhodli navštívit ji znovu, jinou část, po tom, co jsme obdrželi vstupní víza přes internet za dvě hodiny od odeslání žádosti. Tomu říkám produktivita práce! Tamní ministerstvo turismu rozhodně nezahálí.

Stejně jako náš před lety okouzlil Laos, Myanmar překvapil stejnou měrou, ne-li víc. Budhistická země, jedna z posledních asijských zemí nezkažených turismem, bez Starbucksu a McDonaldu, kam bílé huby stále moc nejezdí (a když tak hlavně Francouzi, asi si naivně myslí, že se tam domluví, a nově i Thajci, kteří jsou často k nerozeznání (na pohled a trochu i chováním) od Číňanů) a kde je život zpomalený a lidi “skuteční“, milí a vstřícní bez toho, aby za to něco čekali na oplátku, holky super roztomilé, krásné jak panenky a ceny stále nízké (mimo hotely), nás hned dostala.

Jistě, politická “korektnost” hraje svou roli v otázce, zda tuto zemi z “etických” důvodů vůbec navštěvovat, což lidé na západě houfně řeší. Pokud ale nesledujete politiku a nejedete tam kvůli houfnému zveřejňování fotek na svých sociálních médiích, ale ze skutečného zájmu o tamní život a kulturu, nevidím jediný (nespolečenský) důvod, proč tam nejezdit, nenačerpat trochu čisté pozitivní energie a nesrovnat si tam životní priority bez ohledu na tamní politickou situaci, kterou člověk stejně neovlivní, ať tam jede nebo nikoliv. Navíc, ať už jde příjem z turismu kamkoliv, jedno ji jisté: dává práci tisícům obyvatel, a to se také počítá!Na letošní odliv turistů mají ovšem dopad především nepokoje na severu země,o kterých jakoby ale nikdo zdejší ani netušil… Fakt je, že satelity (a asi ani televize) tady člověk na rozdíl od jiných chudých zemí prakticky nevidí. Co ale vidí, a to i v případě velmi chudých (aspoň na pohled) lidí, je hromadný virus, který již postihl opravdu výrazně celou Asii: mobilní telefony. Bez ohledu na pohlaví, vzdělání, ekonomickou situaci, hledí do nich jak v Malajsii, tak v Barmě opravdu každý…

Co se ale kultury týče, zejména na severu, člověk jí těžko zařazuje – oblečení, hudba i architektura jsou jakýmsi podivným mixem Indonéské i Mongolské kultury, najdete v ní také prvky Kambodže nebo Laosu. Asi jako se prolínají kultury v Evropě, tak i tady v Asii, v Barmě je to ale zřejmé asi nejvíc.

V zemi s časovým posunem +5 a půl hodiny jsme navštívili 3 turisticky nejatraktivnější města, každé z nich přitom bylo úplně jiné, stejně jako nabídka služeb či úroveň angličtiny:

YANGON (navštíven v roce 2017)
Kdysi hlavní město známé jako Rangoon (téměř každé větší město bylo v průběhu historie hlavním městem a jejich jména se mění stejně jako jména vládců a země) je taková větší vesnice, uprostřed které je park s jezerem Kandawgi a budovou ve tvaru lodě, kde je momentálně restaurace.
Kromě toho tam najdete menší a větší buddhistický komplex (Swedagon Pagoda), který podle tradice musí každý domorodec aspoň jednou za život navštívit, a kde je prý ukryto 8 Buddhových vlasů (každá budhistická země tvrdí, že vlastní aspoň kousek Buddhy, třeba zub).
Na pagodě vysoké asi 110 m je zlatém vykládaná velká kupole, kterou zdobí asi 4300 diamantů. V jejich záři můžete mezi strávit třeba celý den a užívat si poklidné atmosféry a usměvavých lidí, kteří vás zvou do své skupiny usazené ve stínu a nabízí vám v horkém počasí vodu bez toho, aby uměli slovo anglicky. Angličtina je sice v současné dobé na všech školách povinná, málokdo ji ale ovládá dostatečně a i anglicky mluvícím je často velmi těžko rozumět.
Zajímavé bylo vidět i Chauk-htat-gyi Buddha Temple, kde si v leže velebí 66 metrů dlouhý Buddha, ovšem Sule pagoda vypadá lépe na fotkách z nadhledu (kruhový tvar uprostřed rušné silnce), než ve skutečnosti. Do všech komplexů je vstup pouze bosky a v sukni (tunel látky speciálné uvázaný v pase), která je jakýmsi národním krojem a nosí ji v zemi všichni chlapi.

Zajímavost: Tomáš měl při prohlídce pagod na sobě žluté tričko, které přitahování pozornosti na jeho vysokou bílohubou osobu ještě znásobilo a hodně lidí si na něj šahalo pro štěstí. Žlutá je totiž v buddhismu symbolem nejvyšších kvalit (kdysi barva kriminálníků).

MANDALAY
Druhé největší město země (přes 2 mil. obyvatel), kde sídlí parlament (ve fungl nové budově, kde snad kromě strážníka u brány nikdo jiný nepracuje), kde nechybí golfové hřiště, kde nikdo nehraje, nové koupaliště, kam nikdo nechodí a fotbalové hřiště, kde se každý den od 3 hodin až do západu slunce (v 6) za velmi hlučné podpory fanoušků hraje nějaký (jakýkoliv) zápas…

Hlavní dominantou města je obrovský komplex s palácem posledního krále z 19. století, obklopený hradbami a vodním příkopem širokým asi 50m. Celý komplex má rozlohu 2x2 km, přičemž uprostřed hradeb najdete různé vládní budovy, kam má cizinec vstup zakázaný a nesmí je ani fotit. Samotný palác tvoří několik dřevěných budov různé velikost a nejasné funkce zející prázdnotou (po zničení během války a vyrabování Angličany, bývalé kolonizátory, na které má zdejší lid opravdu ...) a člověk si jen těžko dokáže představit k čemu asi sloužili a jak to tam vypadalo (kromě hlavni budovy určené k audience návštěv).

Další dominantou je kopec s několika pagodami a sochami Buddhy, kam se může člověk vyvést autem nebo vyšlapat přes 1700 schodů pěšky (a bosky). Ale pokaždé, když už si člověk myslí, že je na vrcholu, vždy se před ním objeví nové a nové schody. Nakonec jsme úplně na vrchol nevyšli, ne ani tak že by se nám nechtělo, ale z frustrace, že člověk ani nevěděl kam má jít a jak dlouho ještě, protože z hlavního schodiště šly neustále nějaké odbočky kdo ví kam a cesta na vrchol také nebyla vůbec označená (ne v AJ).

Hlavní pagody města, včetně největší knihy světa (Kuthodaw pagoda, kterou tvoří 729 malých pagodiček/domečků a v každém z nich je jeden kamenný „list“ popsaný výjevy z Budhova života. Údajně by trvalo 450 dní přečíst všechno při čtení 8 hodin denně.) jsme si pak projeli na kole, což byl asi největší zážitek (ta jízda, i když mě pak 4 dny nevím proč bolela lýtka) a na půl dne jsme vyrazili i mimo “město” (spíš větší vesnici), abychom viděli slavný U Bein most, údajněnejdelší (1,2km) a nejstarší (19.století) most z týkového dřeva (zbyly už jen hlavní kůly, zbytek je nový), zlatého Buddhu, kterého mnichové každý den v půl 4 ráno omývají (nevstávali jsme kvůli tomu, protože bychom stejně prd viděli, samotná socha je špatné viditelná, zaklíněné mezi stějny a nedá se k ní zajít blíž) a ostrov Inwa, který jsme projeli na drožce. To byl opět větší zážitek než samotné památky, protože jsme viděli opravdovou barmskou vesnici. Představte si prostě velký placatý ostrov plny rákosových domečků a polí se zeleninou a banánovníky, a mezi nimi rozeseto několik pozoruhodných památek a starých budhistických chrámů propojených jen polními cestičkami… Prostě romantika!

Zajímavost: během našeho pobytu vypadal v hotelu několikrát elektřina, což je prý v Mandalay normální. Výpadek ale netrval déle než 2 minuty, takže žádný problém!

BAGAN
Přelet místní leteckou společností trval 20 minut, z letiště v Mandalay, kde jsme prošli 3 kontrolami a kde skoro nikdo nebyl, na ještě menší v Baganu, plné taxikářů okrádajících bílé turisty (jak jinak). Za cestu do hotelu, která trvala 3 minuty, jsme dali 5000Ks (asi 70 Kč), ačkoliv jsme měli zaplatit asi 2000 Ks. Člověk jim to ale nesmí mít za zlé, letadla zde přistávají jen 2x denně a žádné není úplně plné (nás bylo asi 20), takže si zas tak moc peněz během dne nevydělají.

Protože Bagan nemá mezinárodní letiště, je trochu komplikované se tam dostat. Buď musíte přes Mandalay nebo Yangon, letecky nebo lodí (cca 10 hodin). A tak je toto místo, velmi podobné Kambodžskému komplexu Angkor Wat, bohužel (nebo naštěstí?) docela opomíjené.
O turistické nerozvinutosti možná svědčí i následující: bydleli jsme v novém hotelu (otevřený 4 měsíce) prakticky hned u letiště a u hlavního tahu na letiště. Nikdy jsme ale tak tichý pokoj nezažili! Žádná letadla, žádná auta, ani štěkání psů či zvuky přírody, žádný hluk od sousedů. Celkem asi 6 obsazených pokojů a často my jediný na snídani (a kolem asi 10 posluhovačů).

Bagan není město, ani vesnice (do nejbližší rádoby kavárny/restaurace jsme od hotelu šlapali 2,5km – ale stálo to za to, protože tam měli tu nejlepší banánovou palačinku v zemi!), je to obrovská planina cca 40 km2 hustě posetá budhistickými chrámy, pagodami a stupami, kterých zde v době své největší slávy, prvního Myanmarského království (11-14. Století), bylo přes 10 tisíc! Zub času a několik zemětřesení (největší v roce 1975, poslední v roce 2016) jich v Baganu zanechal asi jen 2200. A člověku by trvalo snad měsíc, aby je prošel opravdu všechny. My jsme během půldenního výletu (původně celodenní, ale po 6 hodinách jsme byli naprosto zmožení) navštívili ty hlavní a bylo to v horku a prachu (žádné silnice, jen prašné stezky) opravdu vyčerpávající. Každá pagoda byla úplně jiná, každá něčím jiným zajímavá: sochami Buddhu, freskami (malby na stěnách), stylem architektury, štuky v kamenu,... Člověk jen chodil a zíral s otevřenou pusou, přičemž se často stalo, že jsme u některých byli jedinými návštěvníky. Bílé huby obecně moc k vidění nebyly...

Další den jsme zalehli s virózou neznámého původu, ráno jsem už naštěstí byli fit na let přes Mandalay a Bangkok na ostrov Koh Samui, abychom si konečně užili nějaké moře. Na rozloučenou jsme ale ještě museli řešit let z Baganu do Mandalay. V hotelu nám řekli, že stačí být na pidi letišti hodinu předem, už 50 minut před odletem ale u pultíku naší letecké společnosti nikdo nebyl a prý letadlo už odletělo... A jelikož neměli s jinou (celkem jich bylo asi 5) dohodu, nemohli nás dát na jiný let a museli jsme kupovat nové letenky (120 USD za 20 minut letu pro 2) u jiné společnosti. Prý nám ale za „ulítlý“ let peníze vrátí společnost, u které jsme letenky kupovali (poprvé a naposledy česká Kiwi, která ani není schopná vydat informace o mezinárodním letu v angličtině).... Hahahahahahhahaha, vtipe vylez....

Jak to chodí na letišti v Barmě:
Na mezinárodních letech (Mandalay a Yangon) jsou klasické přepážky, v Baganu pouze pultíky bez počítačů, vše se vypisuje ručně, včetně letenek, a na kufry (nikde) nečeká žádný automatický pás, ale všechny je odnáší posluhovači (u každého pultíku je jich asi 7) ručně až do letadla...

Malý slovník:
Stupa: pochází z Indie, kuželová, plná věžička, kam se nedá vstoupit, většinou menší (2m), může být ale i super velká (100m)
Pagoda: pochází z Číny, vyšší dutá věž s vchodem s hlavní velkou sochou Buddhy
Temple: budhistický chrám (něco jako kostel) s několika sochami Buddhy, často součást většího komplexu s několika pagodami a stupami.
Zajímavost: v každém chrámu je k dispozici několik velkých bandasek s pitnou vodou zdarma. Nechybí u nich ani erární plechový hrnek, ze kterého se můžete napít. Na vlastní (aftové) nebezpečí.

Základní info:
Počasí: 30+, v létě až 40 stupňů
Litr benzínu: 900Ks (asi 15 Kč)
Taxík z letiště do města 12 USD /15Ks (55 minut cesta)
Jídlo v hotelu průměrně 12 USD
Pronájem auta s řidičem: 40tisic Ks (Mandalay, půl dne), 35 tisíc Ks (Bagan, celý den)
5day visits pass (vstupné na 5 dní do monumentů): 10 tisíc Ks/150 Kč (Mandalay), 25 tisíc Ks/350 Kč Bagan, v Yangonu jsme platili pár korun přímo při vstupu, ne všude.

Jak jsem se dodatečně dozvěděla na jednom českém blogu z roku 2005, v Baganu se platilo přímo při vstupu do památek 5-10 USD a autor blogu už v té době tvrdil, že je Barma hodně turistická... Zřejmě byl v úplně jiné Barmě. V té naši bylo všechno tak nějak jinak...