Nebudu to protahovat, jedním slovem: blbě. Ale jinak to bylo
super!Byl to nápad naší malajské známé Julie (co jsme u ní byli na vánočním obědě), prý abychom zase viděli a zažili něco nového. A ani jsme moc neprostestovali, navzdory tomu, že jsme letos po loňské zkušenosti přibalili vice slušného/ městského/společenského oblečení a na stanování v přírodě jsme nebyli vůbec, ale vůbec připraveni. Ale proč nevyužít příležitosti, když už jsme tady? Dvě noci ve stanu snad zvládneme…
Začalo to vstáváním ve 4 ráno. Kvůli výjezdu lidí z města na venkov na oslavy nového čínského roku a vysokému riziku ucpaných dálnic. 4 hodiny cesty autem směrem na východ utekly rychle, pak jsme ještě museli čekat na místní, kteří nás neočekávali tak brzo… A pak jestě cesta do pralesa (původně 2 hodiny, ve skutečnosti 3, protože místní průvodci “zabloudili”…) terénními auty neutěšeného stavu, nejen zvenčí, což se v divoké přírodě samozřejmě dalo čekat, ale take zevnitř (prakticky zničený interior, o bordelu a spine nemluvě) a samozřejmě bez klimatizace a navíc s rozbitými zadními okénky, které se nedaly stáhnout, takže obsah vzduchu uvnitř se blížil k minimálním hodnotám. Ale pořád ještě dostatečným k tomu, abych mohla vykřiknout hrůzou při zjištění, že vedle mně sedí asi 4 cm velký hnědý, hrozivě vypadající pavouk nejasného původu, prý ale totálně neškodný. Rozhodně na to nevypadal a těžko říct, kde se (před námi) skrýval během náročné, tělo příšerně otřásající cesty přes kameny, potok, bláto, rozbité mosty a popraskanou zemi s obřími dírami a výmoly (prostě cesta malým tankem), kdy jsem se pro jistotu tlačila na sedadlo Tomáše, zoufale se držela čeho šlo doufajíc, že nebudu mít otřes mozku… Pro průvodce velká zábava, pro nás docela fyzicky náročná cesta, která by třeba i mohla být sranda, kdyby se mi nechtělo šíleně čůrat…
Náš tabor měl základnu na palouku u “multifunkčního” potoka, který sloužil ke všemožným činnostem, od chytání ryb a koupání přes mytí zubů, vlasů až po vaření a mytí nádobí. Jak praktické! Celkem nás bylo 7 lidí (Julia s manželem, jejich známí s 13ti letou dcerou, které jsme znali už ze zmíněné vánoční večeře, a my dva)+ 5 domorodců, kteří plnili funkci průvodců, rybářů i kuchařů. A zejména to poslední jim šlo výtečně! Jak jsme zjistili (další podobnost se Španělskem), Malajci nejenže chodí všude pozdě, nemají většinou žádný “plán práce” a na všechno mají dost času, ale take rádi a pořád jedí, takže nedostatek jídla bylo to poslední co nás mohlo trápit. To první nebyli překvapivě komáři, ale jak v případě potřeby vykonat v noci potřebu bez toho, aby vás u toho něco sežralo nebo kouslo do zadní části těla. Třeba mravenci velikosti 3 cm, dvoucentimetrové mouchy, pavouci, žáby či jiná havěť. Malajský tygr překvapivě nebyl na programu dne, i průvodce ho viděl jen 5x za život, větší pravděpodobnost je prý v malajském pralesu slon, což jsem třeba já osobně vůbec netušila!
Nejhorší ze všeho bylo vyspat se ve stanu asijske velikosti (aby vám netáhlo na nohy) při saunové teplotě a vlhkosti (protože nechat stan otevřený by znamenal útok hmyzu velikosti XXL neznámého původu), na zemi v super tenkých spacácích bez karimatek, kdy cítíte každý pidi kamínek a na těle vám druhý den naskáčou modřiny a pohmožděniny prvního stupně a už fakt nevíte, jak byste si v noci lehli, aby vás přitom neboleli všechny klouby, kosti i svaly… Dvě noci opravdu stačily! A to i z hygienickyých důvodů. My jsme totiž k celé akci přistopili klasickým českým minimalistickcým stylem – jdeme stanovat mimo civilizaci, 2 dny ve stejném tričku nevadí, klidně v něm můžeme i spát… Takže jsme zabalili pouze obří hotelové ručníky, které nám zabrali ¾ naše stylové nákupní tašky (ruksak jsme samozřejmě neměli), plavky, tenisky (původně) do fitka, zubní kartáčky a šli jsme (taky proto, že jsme vlastně nic jiného “do přírody” s sebou v kufru neměli). Zatímco všichni ostatní (včetně pruvodců) měnili oblečení 3x denně, a každý den si v řece myli celé tělo i vlasy (kdovíjakým) šamponem… No byli jsme zkrátka evropší špindírové roku. Což je v ČR v případě stanování, pokud si dobře pamatuji svá dětská léta, naprosto normální. V malajském pralese ale zřejmě ne…
Po další úmorné noci jsme měli vyrazit zpět do civilizace, ovšem překvapením bylo pozvání na vesnickou svatbu! V kalhotech od bláta a tričku “voňavém” 3 dny. Prý “no problem”! Po dvojité snídani a po tom, co si domorodci umyli své husté porosty hlavy (v řece, kde se občas producíroval malý varan z dálky vypadající jako zdatný pyton, ze kterého se ale nakonec vyklubal krokodýl, naštěstí až poté, co jsem se dokoupala), se veeeelmi pomalu začalo balit. Cestou nám ještě stihlo zapadnou kolo auta do díry v “silnici” a na svatbu, která se konala v místní “sokolovně”, jež měla svá nejlepší léta dávno za sebou, jsme dorazili kolem 3 odpoledne. Jak se nakonec ukázalo, šli jsme tam v podstatě jen na oběd...
Asi 130 Malajců ve svém nejlepším oblečení (které občas vypadalo hůř než to naše) a pestrobarevně ošátkovaných Malajek všech věkových kategorií ve velké místnosti plné stolů a ošuntělé dekorace z umělých růžových květů, kteří se ládují rýží a masem neznámého původu na umělohmotných talířích s kusem papíru, aby se nemuseli mýt, a mezi nimi my dvě nevyspané, špinavé bílé huby… A na to vše pohlíží z pódia a imporvizovaného posedu posetého dalšími umělými květy 22 letá nevěsta vzhledu ruské panenky (v růžových šatech posetých květy, šátkem a korunkou na hlavě (mobilem v ruce…), kyticí s růžových (asi umělých) růží a výrazným mejkapem s modrými kontaktními čočkami). Scéna jako z filmu Hoří má panenko v malajském provedení… Umělá panenka na první pohled, transvestita na pohled druhý se ale hezky usmívala, poslušně pózovala a fotila se se všemi hosty, známými i neznámými a hezky zápozovala i nám. Nutno říct, že nikdo z přitomných ani nemrkl, když nás tam viděl, dokonce se na nás usmívali a nabízeli nám židle a místo u stolu, abychom se mohli najíst. Jsou to prostě protivové!:-) Jak oficiality probíhaly dál bohužel nevíme, protože jakmile jsme do sebe hodili trochu rýže, jelo se domů… Stihli jsme tak akorát omrknout přicházejícího ženicha v lesklém šedivém obleku, kterému by také svědčilo trochu mejkapu… Naivně jsme si mysleli, že do hotelu dorazíme do 7 a ještě stihneme večeří v naší oblíbené restauraci v centru KL, ovšem dorazili jsme až po 9, seškrábali ze sebe špinavé oblečení, vydrhli celé tělo i vlasy, odtrhli ze sebe pár pijavic, vycídili tenisky špinavé od pralesního bláta zubním kartáčkem, zabalili kufr a šli si konečně lehnout do luxusní měkké postele, abychom o 5 hodin později vstávali na let do Myanmaru....
Říká se, že co člověk zažívá, to podvědomě zažít chce, aby získal novou zkušenost. Nevím, proč jsem se chtěla vyrazit do džungle, kde ani nebyl žádný tygr. Možná proto, abych si víc vážila svou postel, nebo abych si uvědomila, jak je ČR báječně vyspělá a i vesnická svatba tam vypadá mnohem důstojněji. Anebo proto, abych zjistila, že už po 3 dnech bez internetu je člověku zbytek světa, ať už skutečného či virtuálního najednou úplně, ale úplně jedno… Stejně to, jak vypadá a co má na sobě. Samozřejmě do doby, než se v hotelu, zpátky v civilizaci, podívá do zrcadla…
Žádné komentáře:
Okomentovat